bledule jarní
Leucojum vernum L. – bledule jarní
Obecně známý, často pěstovaný druh, který asi každý zná, přesto je dobré si ho představit poněkud podrobněji. Bledulí je známo asi 10–11 druhů, na našem území se setkáme pouze se dvěma.
Je to vytrvalá, 10–35 cm vysoká bylina s kulovitou až vejcovitou, někdy mírně zploštělou cibulí. Kořeny vyrůstající na bázi cibule jsou svazčité. Listy vyrůstají současně s květy nebo až po odkvětu v počtu 3–5. Jsou široce čárkovité, nejčastěji 20–30 cm dlouhé a 8–18 mm široké, na vrcholu tupé, na líci podélně mělce žlábkaté, zelené, lesklé, na bázi těsně obalené až 7 cm dlouhou blanitou pochvou. Stvol je obvykle delší jak listy, dvouřízně úzce křídlatý, s úzkou centrální dutinou. Květy jsou jednotlivé, zřídka po 2–3, nicí. Okvětní lístky jsou eliptické, bílé, pod vrcholem se žlutou, žlutozelenou nebo zelenou skvrnou. Tyčinky jsou zdéli ½ okvětních lístků, nitky pak 3 mm dlouhé. Kvete od února do dubna, plodem je široce elipsoidní až obvejcovitá tobolka. Semena jsou bělavá, s masíčkem.
Variabilita, záměny: Naše populace nejsou jednotné. V některých oblastech (např. Severní Čechy) vykazují rostliny znaky typické pro východokarpatskou subspecii či varietu (dle pojetí) carpaticum. Ta se vyznačuje tím, že rostliny jsou statnější, často 2–3květé s delšími okvětními lístky a žlutou skvrnou. Tento taxon ale zřejmě není morfologicky příliš dobře vyhraněný a někteří autoři jej považují jen za geografickou rasu. Podle posledních názorů jde pouze o varietu.
Záměna s naší mnohem vzácnější druhou bledulí (Leucojum aestivum) by neměla hrozit. Ta se odlišuje květy v lichookolíku po 2–7, rostliny jsou to 30–60 cm vysoké, semena mají černá, bez masíčka a začínají kvést až v průběhu května.
Druh původně vlhkých a humózních lužních a suťových lesů, přecházející do křovin v lesních lemech, na lesní světliny a lesní louky. Častý je i v nelesních společenstvech podél vodních toků, u rybníků a na prameništích. Druh je velmi často pěstovaný a poměrně snadno zplaňuje. Roste na hlubších, vlhkých až mokrých či dočasně zbahnělých, živinami bohatých půdách s širokým rozpětím půdní reakce. Z pohledu fytocenologického není pro žádnou vegetační jednotku diagnostickým druhem. Nejčastěji se vyskytuje v údolních jasanovo-olšových luzích a tvrdých luzích řek svazu Alnion incanae, méně často pak v suťových lesích sv. Tilio platyphylli-Acerion, bučinách sv. Fagion sylvaticae nebo dubohabřinách sv. Carpinion betuli.
Na našem území je druh rozšířen velmi nerovnoměrně. V některých oblastech je až hojný, kdy ho lze najít téměř v každé lepší olšině, v jiných je zase vzácný nebo chybí. Poměrně hojně se vyskytuje v severních a východních Čechách a v některých partiích Českomoravské vrchoviny s přesahem do kraje Jihočeského (Telčsko – Jindřichohradecko, Havlíčkobrodsko s přesahem do Železných hor, méně pak do Žďárských vrchů a hojná je také na Svratecku). Jinde je vzácná nebo jen hodně lokální (např. na střední Moravě je hojná v Litovelském Pomoraví, jinde je velmi vzácná nebo zcela chybí). Patří k ohroženým, zákonem chráněným druhům naší květeny (§3, C3).
Na Prostějovsku druh přirozeně neroste a chybí prakticky na celé Drahanské vrchovině s jedinou výjimkou. Tím je izolovaný výskyt v Rakoveckém údolí na Vyškovsku. Další nebližší údaje (pokud nepočítáme Litovelské Pomoraví) je v okolí Jevíčka a Velkých Opatovic. Tyto výskyty patrně souvisejí s hojnějším výskytem na Svratecku.
Fotografováno: 28. 2. 2008, Českomoravská vrchovina – Telčsko, PR Jechovec a 21. 3. 2014, Hornosázavská pahorkatina – Havlíčkobrodsko, Břevnice
