ostřice Buekova
Carex buekii Wimm. – ostřice Buekova (o. banátská)
Výběžkatá, poměrně statná ostřice tvořící rozsáhlejší husté porosty s nápadně dlouhými, převislými až zlomenými listy, které jsou o mnoho delší než zralé lodyhy. Výběžky jsou plazivé, 5–45 cm dlouhé, silné, pokryté mohutnými, nerozpadavými, hnědočervenými, lesklými šupinami. Dolní pochvy jsou mohutné, šupinovité, kýlnaté, bezčepelné, červenohnědé nebo hnědočervené, lesklé, nerozpadavé, na okrajích s výraznou hnědou síťkou. Lodyhy jsou 40–130 cm dlouhé, přímé, později za zralosti mošniček k zemi skloněné, na průřezu v horní části ostře trojúhelníkovité a ostře drsné. Listy jsou za živa řasnaté, za sucha se polovinami skládají k sobě nebo jsou podvinuté, živě zelené, na líci lesklé, později matné, na rubu šedozelené, na okraji ostře drsné. Vyjma kratších dolních lodyžních listů jsou dlouhé 65–160 cm a široké 5,2–10,5 mm. Květenství je nejčastěji 11–27 cm dlouhé s klásky vzájemně se překrývajícími. Vrcholové 2–3 samčí, postranní klásky 3–4 samičí. Vyšší samičí klásky mají na vrcholu určitý podíl samčích květů. Klásky jsou úzce válcovité, dolní stopkatý, někdy nicí, na bázi řídkokvětý až přetrhovaný až na jednotlivé kvítky. Listen dolního klásku je kratší, vzácněji stejně dlouhý jako květenství. Plevy samičích květů jsou výrazně užší a stejně dlouhé nebo o málo delší jak mošničky, černé, se světlým středním pruhem, matné. Mošničky jsou drobné, v obrysu obvejčité, 2–2,5 mm dlouhé a 1,1–1,4 mm široké, bělavě zelené, bez žilek s krátkým hladkým zobánkem. Mošničky jsou většinou sterilní, jen v dolních kláscích s vyvinutými nažkami. Blizny má dvě.
Záměny: Poměrně dobře poznatelý druh, který je charakteristický: větší porosty, červenavé báze listových pochev s výraznou síťkou, listen pod květenstvím nepřesahuje jeho délku, málo vyvinutých nažek, výskyt v nivách řek. Podobné jsou ostřice, které také tvoří porosty. Jde o ostřici štíhlou (C. acuta), k nejnápadnějším znakům patří, že dolní pochvy jsou světle kaštanově hnědé bez síťky a listen výrazněji přesahuje délku květenství. Ostřice pobřežní (Carex riparia) a o. kalužní (C. acutiformis) se odlišují třemi bliznami. O. pobřežní je typická širokými šedozelenými listy s hustými anastomózami a hnědavými pochvami s purpurovým nádechem a listenem delším jak květenství. O. kalužní má podobně vypadající báze listových pochev, má ale šedozelené listy a kompaktní květenství s listenem o něco delším jak květenství.
Roste na písčitých a štěrkopísčitých pobřežních valech řek a větších potoků, na březích slepých ramen v širokých nivách, na nesečených nivních loukách, lokálně také podél náspů železničničních tratí nedaleko říčních niv a výjimečně také na poloruderálních stanovištích mimo nivy řek. Po stránce fytocenologické je diagnostickým druhem poříční vegetace asociace Caricetum buekii v rámci vegetace rákosin a ostřicových porostů podél tekoucích vod svazu Phalaridion arundinaceae.
Druh vázaný svým výskytem na říční a větší potoční nivy. V Čechách roste poměrně hojně podél toků v západní, jihozápadní a jižní části, jinde řidčeji. Na Moravě je nejčastější na řece Moravě a střední Dyji a Moravici, méně pak na Svitavě a Svratce. Vzácná je nebo zcela chybí na Cidlině, Mrlině, Doubravě, Chrudimce, Metuji, Oslavě, Rokytné, Dřevnici, Bečvě a Olši. V Červeném seznamu jde o druh vyžadující další pozornost (C4a).
Fotografováno: 20.6. 2008 a 11.5. 2009, Hornosázavská pahorkatina – u řeky Sázavy mezi Havlíčkovým Brodem a Světlou nad Sázavou
