ostřice přítupá
Carex obtusata Lilj. - ostřice přítupá
Vytrvalá bylina s dlouze plazivými výběžky, které jsou pokryté červenohnědými šupinami. Z nich vyrůstají 10–30 cm vysoké lodyhy, na jejichž bázi jsou nerozpadavé červenohnědé bezčepelné listové pochvy, výše postavené listy jsou čárkovité, ploché, tmavozelené. Jedná se o stejnoklasou ostřici, tedy se samčími a samičími květy v rámci jednoho klásku. V horní části jsou květy samčí, v dolní pak samičí, blizny má 3. Plevy jsou vejčité, hnědé, široce bělavě suchomázdřitě lemované. Mošničky jsou vejcovité až elipsoidní, lesklé, žlutohnědé, s velmi krátkým zobánkem.
Možné záměny: Druh je na první pohled asi nejvíce podobný ostřici drobné (Carex supina), která má ale oddělené samčí a samičí klásky (byť jsou velmi sblížené a můžou působit jednoklasým dojmem). Liší se i charakterem výhonů, které má sdružené do svazečků. Podobné porosty jako ostřice přítupá tvoří ostřice časná (Carex praecox), která se ale odlišuje hnědými bazálními pochvami a znaky v klásku (např. hnědě rezavé plevy).
Druh roste na suchých loukách, travnatých stráních, v některých částech areálu i v suchých borových lesích. Fytocenologicky jsou naše populace vázány na acidofilní suché trávníky svazu Koelerio-Phleion phleoidis (na Malé horce u Vícova i s prvky vegetace teplomilných bylinných lemů sv. Geranion sanguinei).
Ostřice přítupá je amfiboreální kontinentální druh stepí a lesostepí, jejíž areál je tvořen dvěma kompaktními arelami a několika izolovanými nalezišti. První arela se nachází v severní části Sibiře a zasahuje na Čukotku, do severních částí Číny a Mongolska. Druhá arela se nachází v Severní Americe od Alberty a Britské Kolumbie po Colorado na jihu s několika lokalitami také na Aljašce, Yukonu a v Novém Mexiku. Ve střední Evropě je druh vysoce vzácný rostoucí v Německu u Berlína a Lipska (zde možná vyhynulý) a v jižním Švédsku. Další nejbližší izolované lokality jsou na Ukrajině u Lvova nebo v Bělorusku.
Druh byl v ČR rozpoznán teprve v roce 2004 na dvou lokalitách na střední Moravě mezi obcemi Vícov a Ohrozim (Malá horka u Vícova – Vícovská hora a PP Za hrnčířkou). K objevu došlo díky akci “Jízda po chráněných územích”, kterou v té době Hořepník organizoval. Obě lokality budou vyhlášeny jako jedna národní přírodní památka. V roce 2012, při floristickém minikurzu pořádaném Moravskoslezskou pobočkou ČBS a ČSOP Hořepník, byla objevena další populace ostřice na lokalitě U Jasénků nedaleko Plumlova. V současné době tedy roste na třech kopečcích v trojúhelníku obcí Vícov, Ohrozim a Plumlov. V Červeném seznamu je uvedena v kategorii kriticky ohrožených druhů (C1 r), zákonem doposud chráněna není.
Poznámka: Všechny lokality jsou v péči ČSOP v Prostějově a uplatňuje se na nich mozaikovitá seč. Ostřice přítupá je kosena občasně a nastavený management ji doposud vyhovuje. Na Malé horce u Vícova, kde je populace největší, se dá hovořit i o expanzi do míst, kde nebyla známa.
Historie objevu tohoto druhu je velmi zajímavá. Pěkně ji popsal Radek Řepka při publikaci nálezu v Additamentech IV. ( Řepka in Additamenta 4: 94–98, 2004). Jedná se o jednu z nejvýznamnějších rostlin Prostějovska a o jeden z nejvýznamnějších botanických objevů několika posledních let.
Fotografováno: 10.5. 2008 a 6.5. 2012, Drahanské podhůří – Malá horka u Vícova a U Jasénků
