ostřice skloněná
Carex demissa Hornem. – ostřice skloněná
Ostřice skloněná je dalším druhem ostřice patřící do skupiny ostřice rusé (Carex flava agg.) a v některých oblastech patří k nejčastějšímu zástupci této skupiny.
Je to trsnatý druh vytvářející menší vzpřímené nebo ploché trsy. Dolní pochvy jsou bělavé nebo mírně nahnědlé, posléze rozpadavé ve vlákna nebo širší segmenty. Lodyhy jsou často vystoupavé nebo do boku ohnuté, 5–35 cm dlouhé, hladké, tupě trojhranné až téměř válcovité, pod květenstvím hladké. Listy alespoň částečně přezimují, jsou tuhé, do boku ohnuté, na rubu ostře kýlnaté, 2,4–5,5 mm široké, tmavě zelené až žlutozelené. Květenství shloučené, řasnaté z 2–5klásků. Vrcholový samčí klásek jeden, často stopkatý, 15–20 mm dlouhý. Samičí klásky jsou 2–4 postranní, horní až kulovité, dolní válcovité, překrývající se, dolní samičí klásek je velmi často oddálený až pod polovinu lodyhy. Listen pod dolním kláskem je listovitý, do strany ohnutý (odstávající), stejně dlouhý nebo delší než květenství. Plevy samičích klásků jsou vejčitě kopinaté, tak dlouhé nebo o málo kratší mošniček, hnědé se středním zeleným pruhem, na vrcholu zaoblené. Mošničky jsou obvejcovité, nafouklé, 2,5–4,3 mm dlouhé (nejčastěji 3–4 mm) a 1,2–1,8 mm široké, žlutozelené, později žluté až žlutohnědé, na povrchu výrazně žilkované, na vrcholu náhle zúžené. Zobánek je přímo nasazený, 0,6–1,7 mm dlouhý. Nažka vyplňuje asi 2/3 těla mošničky.
Záměny, podstatné znaky: Druh dobře odlišují kulovitější klásky, kratší zobánky, drobnější vzrůst a zejména velmi často výrazně oddálený samičí klásek v dolní části lodyhy. Nejpodobnějším druhem je ostřice pozdní (Carex viridula), která má lodyhy přímé, klásky shloučené, nápadně drobné (drobné mošničky a kraťoučký zobánek). Na lokalitách se vyskytuje velmi často také kříženec s ostřicí rusou (Carex x alsatica), která je daleko statnější a téměř vždy sterilní (mošničky jsou prázdné, bez vyvinutých nažek).
Roste na vlhkých až mokrých rašelinných mezotrofních loukách, především na mechanicky drobně disturbovaných místech (např. vyježděné koleje), mezotrofních rašeliništích, v olšinách a na březích vodních nádrží na oglejených a rašelinných půdách se střední zásobou živin, na mírně kyselých podkladech. Z pohledu fytocenologického je diagnostickým druhem vegetace oligotrofních vápnitých tůní s bulinatkami asociace Scorpidio scorpioidis-Utricularietum v rámci svazu Sphagno-Utricularion (vegetace oligotrofních tůní s bublinatkami) a vápnitých nepěnovcových slatinišť as. Campylio stellati-Caricetum lasiocarpae v rámci sv. Caricion davallianae (vápnitá slatiniště). Diagnostickým druhem je také dvou asociací v rámci svazu Sphagno warnstorfii-Tomentypnion nitentis (slatiniště s kalcikolními druhy a kalcitolerantními rašeliníky), a to minerálně bohatých slatinišť as. Sphagno warnstorfii-Eriophoretum latifolii a Campylio stellati-Trichophoretum alpini.
Na většině území roztroušeně se vyskytující druh, místy ale vzácný nebo i v rozsáhlejších územích chybí (především v nížinách). Místy je naopak poměrně hojná, především ve vyšší a chladnější pahorkatině, např. na většině území Českomoravské vrchoviny. Ve východní části Moravy je velmi vzácná mimo nejvýchodnější partie.
Na Prostějovsku nám dnes není známa žádná recentní lokalita. Doložený je historický výskyt na Pastvisku u Kořence (Řehořek BRNM 1953). Uváděná je z PP Louky pod Skalami (Rybka 1997), ale tento údaj nebyl nikdy později znovu ověřen a je ho nutno brát jako nejistý. Nejbližší izolovaná lokalita existuje v Boskovicích v hliníku bývalé Hurábovy cihelny.
Fotografováno: 27.5. 2007, Žďárské vrchy – PP Louky u Černého lesa a 29.5. 2008, Hornosázavská pahorkatina – Havlíčkobrodsko, Nezdín
