pleška stopkatá
Willemetia stipitata (Jacq.) Dalla Torre subsp. stipitata
– pleška stopkatá pravá
Rod Willemetia Necker – pleška zahrnuje pouze dva druhy, z nichž jeden roste v kavkazsko-kaspické oblasti (Willemetia tuberosa DC.) a druhý roste v Evropě.
Vytrvalá bylina s 30–50 cm vysokou lodyhou, která je v horní třetině až polovině chudě větvená, nevýrazně rýhovaná, dutá, oděná dlouhými černými žláznatými a kratšími nežláznatými bělavými chlupy, nejhustěji pod úbory. Listy přízemní růžice jsou řapíkaté, někdy téměř přisedlé, s čepelí podlouhle obvejčitou, v křídlatý řapík znenáhla zúženou. Jsou oddáleně zubaté, lysé, tenké, svrchu svěže zelené, na rubu sivě zelené. Lodyžní list je přisedlý nebo krátce řapíkatý, kopinatý, zašpičatělý, celokrajný nebo jemně zubatý, po obou stranách hustě oděný podobně jako lodyha. Úborů bývá zpavidla 2–5 skládající chudou řídkou latu, vždy po jednom úboru na konci větví. Pod každým větvením je jeden čárkovitý listen. Zákrov je hustě pokrytý dlouhými černými žláznatými a kratšími nežláznatými bělavými chlupy. Květy jsou jazykovité, ve 3–4 řadách s chlupatou korunní trubkou. Kvete od června do srpna, plodem je bledě či žlutavě hnědá nažka.
Variabilita, záměny: Druh je na našem území poměrně charakteristický a záměna s jiným druhem je nepravděpodobná. Samotný taxon se rozpadá na dva poddruhy lišící se zejména v odění. Kromě nominátního popisovaného poddruhu jde o subsp. balcanica vyskytující se na Balkánském poloostrově.
Roste na nízkostébelných rašelinných loukách, obvykle s dobře vyvinutým mechovým patrem, na svahových prameništích a v potočních nivách, v horských polohách též na vlhkých lesních světlinách, v příkopech a mírně narušených zamokřených místech podél komunikací. Vyžaduje zamokřené, živinami chudé, kyselé půdy na silikátových horninách. Po stránce fytocenologické se uplatňuje především ve vegetaci vlhkých luk svazu Calthion palustris, vlhčích typů smilkových luk sv. Violion caninae a přechodových rašelinišť sv. Sphagno recurvi-Caricion canescentis.
Pleška je rozšířená především v Alpách a jejich předhořích, v Českém masivu a izolovaně v Pyrenejích. U nás je rozšířená v jižní a jihozápadní části Čech a její výskyt vyznívá jednotlivými lokalitami na jihozápadní Moravě a ve Žďárských vrších. Roste především v horském stupni, vzácně sestupuje i do stupně pahorkatin. Naším územím prochází severní hranice celkového rozšíření. Na nejsevernější naší známé lokalitě u Račína ve Žďárských vrších nebyla v posledních letech ověřena. Nejčastější je na Šumavě a v Novohradských horách. V Červeném seznamu je uvedena v kategorii ohrožených druhů (C3).
Fotografováno: 29.6. 2012, Šumava – nedaleko zaniklé osady Stará Hůrka a příkop lesní cesty poblíž jezera Laka
