prstnatec bezový
Dactylorhiza sambucina (L.) Soó – prstnatec bezový
Vytrvalá, 10–20 cm vysoká bylina s protáhle vřetenovitou nebo válcovitou hlízou. Lodyha je dutá, pod květenstvím 3–5 mm v průměru, někdy mělce rýhovaná, světle zelená, na bázi se špičatými šupinovitými listy. Lupenité listy se nacházejí zpravidla v dolní polovině v počtu 4–6. Jsou vynikle žilnaté, neskvrnité, dolní obvejčité až úzce kopinaté, na vrcholu zpravidla tupé. Nejvyšší list je kopinatý, vrcholem zpravidla dosahující báze květenství (pod květenstvím bývá ještě někdy bezpochevný listenovitý list). Klas vejcovitý až krátce široce válcovitý, 3–7 cm dlouhý, mnohokvětý. Listeny jsou kopinaté až úzce kopinaté, delší jak semeník, 3–5žilné, dolní někdy vrcholem přesahující květy, zelené nebo u červenokvětých rostlin někdy červenofialově naběhlé. Květy slabě voní po černém bezu a jsou buď žluté nebo tmavě nachové s žlutou bází pysku. Vnější okvětní lístky jsou podlouhlé, 7–10 mm dlouhé, na vrcholu tupé, postranní odstálé se skloněným středním lístkem, který spolu s kratšími a obvykle vejčitými postranními lístky tvoří přilbu. Pysk je téměř okrouhlý, 7–9 mm dlouhý, plochý, na okraji zvlněný, nepravidelně zubatý až mělce trojlaločný, alespoň na bázi nachově tečkovaný. Ostruha často směřuje dolů, je tlustá, válcovitá, 12–15 mm dlouhá, o málo kratší nebo delší jak semeník. Kvete v dubnu a květnu, plodem je elipsoidní tobolka.
Možné záměny, poznámka: Od ostatních druhů prstnatců se odlišuje především tvarem, šířkou a délkou ostruhy (kyjovitá, alespoň 3 mm široká a ± stejně dlouhá jako semeník). Žlutě kvetoucí vstavač bledý (Orchis pallens) se liší blanitými listeny kratšími než květy, nejvyššími listy lodyhu pochvovitě objímající a dolními listy téměř růžicovitě nahloučenými.
Rozdíly v barvě květů bývají hodnoceny jako lusus až varieta a jejich podíl v populacích se v různých oblastech liší. Na našem území převažují populace s oběma barevnými morfotypy, např. v Beskydech převládají červeně kvetoucí jedinci nad žlutými. Rostliny s květy špinavě růžovými až oranžově červenými bývají považovány za křížence mezi oběma morfotypy.
Roste na sušších loukách a pastvinách, křovinatých a kamenitých stráních, ve světlých doubravách, dubohabřinách a acidofilních doubravách. Preferuje mělké, kamenité, neutrální až slabě kyselé, nevápnité, nepříliš dusíkem bohaté půdy. Po stránce fytocenologiské není pro žádnou vegetační jednotku diagnostickým druhem. Nejčastěji se uplatňuje ve vegetaci třídy Nardo-Ulicetae (především sv. Violion caninae), vzácněji pak v lesích sv. Carpinion betuli a některých typech doubrav (např. sv. Quercion petraeae).
Na našem území byl dříve roztroušeným druhem zejména v mezofytiku a přilehlých oblastí termofytika a oreofytika. Od 60. let 20. stol. začal ustupovat a je na většině území Čech velmi vzácný nebo vyhynulý. Na Moravě je doposud přece jen častější, s těžištěm výskytu v Beskydech a Vsetínských vrších, o něco vzácnější je v Bílých Karpatech. V ostatních částech Moravy existují již jen ojedinělé izolované lokality. Patří k zákonem chráněným, silně ohroženým druhům naší květeny (EN, C2t, §S).
Na Prostějovsku byl pozorován Spitznerem (1887) na Kosíři (1885 BRNU), na Křébu u Drahan (1885 BRNM, BRNU) a v Boří u Hartmanic. Od Milkova ho uvádí Slavíček (1896). Podpěra v Květeně Hané cituje tyto Spitznerovi lokality, sám ho asi nikde na Prostějovsku neviděl. Podobně tak Formánek v Květeně Moravy (1887). Na Kosíři ho našel také Otruba (1938 PRC). Na všech těchto lokalitách vyhynul. Dnes zde existují jediné dvě lokality. První se nachází ve fragmentu teplomilné acidofilní doubravy nedaleko obce Myslejovice. Počet kvetoucích jedinců se pohybuje mezi 5–20 s výraznou převahou žlutě kvetoucích. Druhá lokalita se pak nachází v suché acidofilní doubravě ve Vojenském újezdu Březina a počet kvetoucích jedinců je zde obdobný.
Fotografováno: 10. 5. 2006, Drahanská vrchovina – VÚ Březina, 10. 5. 2008, Drahanské podhůří – Myslejovice a 16. 5. 2008 – CHKO Bílé Karpaty
