starček hercynský
Senecio hercynicus Herborg – starček hercynský
Vytrvalá, tmavozelená bylina s krátkým oddenkem bez výběžků. Lodyha je přímá, obvykle 30–100 cm vysoká, pravidelně olistěná, v horní části větvená, zpravidla alespoň v dolní polovině řídce žláznatá, ojediněle lysá. Listy v dolní části lodyhy jsou za květu odumřelé. Listy ve střední části lodyhy jsou největší, 10–20 cm dlouhé, 2–4 cm široké, široce vejčité až kopinaté, tmavozelené, lysé nebo roztroušeně žláznaté, pravidelně zubaté, přisedlé, na bázi zaokrouhlené až objímavé. Úbory dorůstají 12–25 mm v průměru a skládají velmi volnou chocholičnatou latu. Zákrov je 6–8 mm dlouhý, tvořený 9–12 žláznatými zákrovními listeny. Zákroveček je tvořený 2–4 nitkovitými až šídlovitými listeny dlouhými 6–11 mm, obloukovitě ohnutými, hustě žláznatými, zřetelně delšími než zákrov. Okrajové jazykovité květy jsou nejčastěji v počtu pěti, ligula v plném květu je dlouhá 17–25 mm, je zlatožlutá, trubkovité květy jsou v počtu 12–22. Kvete od června do srpna, plodem je ochmýřená nažka.
Taxonomická poznámka: Druh patří do skupiny druhů kolem starčku hajního (Senecio nemorensis agg.), která obshauje asi 10 vzájemně si podobných druhů, které se spolu také ochotně kříží. Na našem území se můžeme setkat naštěstí jen se třemi druhy. Kromě popisovaného druhu jde o starček vejčitý (Senecio ovatus), který je nejběžnější a potom relativně teplomilnější starček německý (Senecio germanicus). Vzájemně se od sebe dají docela dobře odlišit oděním lodyhy, zákrovů a charakteru listů. Starček vejčitý má lysou lodyhu i zákrovy a listy nejsou přisedlé, mají zřetelný řapík. Další dva druhy mají lodyhu chlupatou (s. německý) nebo žláznatou (s. hercynský), starček hercynský má zákrovy žláznaté, starček německý dlouze vlnatě chlupaté. Nápadná je také odlišná fenologie, kdy nejdříve vykvétá starček hercynský (až o 1 měsíc dřív než s. vejčitý). Na místě kontaktu výše zmíněných druhů se vyskytují jedinci hybridního původu s intermediárními znaky i fenologií.
Roste na vysokobylinných horských nivách, v horských, převážně smrkových nebo smíšených lesích, v porostech kleče, při okrajích rašelinišť, podél lesních potůčků, spíše vzácněji také na pasekách. Vyhledává chladnější, vlhčí, často také inverzní stanoviště na rozmanitém geologickém podloží s preferencí kyselých hornin. Z pohledu fytocenologického se nejčastěji uplatňuje v subalpínských klečových porostech asociace Adenostylo alliariae-Pinetum mugo v rámci svazu Pinion mugo (hercynsko-karpatská klečová vegetace) a v horských papratkových smrčinách as. Athyrio distentifolii-Piceetum abietis v rámci sv. Piceion abietis (středoevropské acidofilní smrčiny), častý je také ve vegetaci suťových a skalních lesů sv. Tilio platyphylli-Acerion, vzácněji pak v některých společenstvech pasekové vegetace třídy Epilobietea angustifolii.
Těžiště výskytu tohoto druhu leží v oreofytiku pohraničních hor, nejčastěji v Jizerských horách, Krkonoších, v Hrubém Jeseníku, Orlických horách a centrální části Šumavy. Vzácnější je v Beskydech, Krušných horách a Českém lese. Mimo pohraniční pohoří se vyskytuje roztroušeně ve Žďárských vrších a ojediněle také na Drahanské vrchovině. V rámci oreofytika zřejmě neroste v Jihlavských vrších a Brdech. Vzácně se vyskytuje také v navazujícím mezofytiku.
Na Prostějovsku se nám výskyt doposud nepodařilo potvrdit. V Květeně 7 jsou uvedeny lokality Valchov a Protivanov. Pro květenu Drahanské vrchoviny představuje tento druh jeden z montánních prvků vegetace a z regionálního pohledu se jedná o velmi zajímavý výskyt.
Fotografováno: 5. 7. 2010, Krušné hory – okolí Božího Daru a 29. 6. 2012, Šumava – okolí Železné Rudy
