vachta trojlistá
Menyanthes trifoliata L. - vachta trojlistá
Vytrvalá, lysá bylina hořké chuti s tlustým, dlouze plazivým oddenkem. Dolní části lodyh jsou vystoupavé, nesoucí vždy několik listů. Ty jsou dlouze řapíkaté, 3četné, s téměř přisedlými lístky, celokrajnými až mělce chobotnatě vroubkovanými, s vyniklou zpeřenou žilnatinou. Stopky květenství vyrůstající z úžlabí dolních listů jsou dlouhé 15–30 cm, v horní části s 3–7 cm dlouhým hroznem 10–20 květů. Květy jsou různočnělečné s 5četným kalichem a kratičkou korunní trubkou. Koruna je 5četná, široce nálevkovitá, s ven zahnutými cípy, na vnitřní straně s dlouhými, hustými, měkkými třásnitými brvami, vně je růžová. Kvete v květnu a červnu, plodem je tobolka se světle hnědými, hladkými semeny.
Poznámka: Vachta je starou léčivou rostlinou. Obsahuje glykosidní hořčiny, třísloviny, jód a vitamín C. Užívá se jako digestivum, využití má také v likérnictví. Poměrně často se také pěstuje jako okrasná vodní rostlina.
Roste na rašelinných a jiných mokrých loukách, na prameništních svazích, na okrajích tůní a březích zazemňovaných rybníků a v prosvětlených bažinných vrbových křovinách. Je výrazně světlomilnou bylinou vyžadující zbahnělé a živinami chudé půdy. K půdní reakci je indiferentní, ale častěji ji najdeme na kyselých substrátech. Z fytocenologického pohledu se uplatňuje v celé řadě společenstev. Diagnostickým druhem je ve vegetaci oligotrofních tůní s bublinatkami svazu Sphagno-Utricularion. Dále je diagnostickým druhem několika asociací svazu Magno-Caricion elatae (vegetace vysokých ostřic) a vápnitých nepěnovcových slatinišť as. Campilio stellati-Caricetum lasiocarpae v rámci svazu Caricion davallianae. Velmi významně je zastoupena v několika asociacích slatinišť svazu Sphagno warnstorfii-Tomentypnion nitentis a mírně kyselých rašelinišť svazu Caricion canescenti-nigrae. Nápadné jsou její porosty zejména v minerálně bohatých slatiništích asociace Menyantho trifoliatae-Sphagnetum teretis a mezotrofních rašeliništích as. Agrostio caninae-Caricetum diandrae.
Roztroušeně rozšířený druh po celém území ČR s těžištěm výskytu od pahorkatin do podhorského stupně. Místy je hojnější (např. Ašský výběžek, Slavkovský les, JZ část Českomoravské vrchoviny, Žďárské vrchy), naopak vzácná nebo i chybějící je v xerotermních a geomorfologicky nepříznivých územích (např. dolní Poohří a Povltaví, jižní Morava, Český a Moravský kras). Řada lokalit v minulosti zanikla při odvodnění luk a likvidací mokřadů. Patří k zákonem chráněným, ohroženým druhům naší květeny (C3, §3).
Na Prostějovsku vzácný druh s několika málo recentními lokalitami omezenými téměř jen na vrcholovou partii Drahanské vrchoviny. Roste v PR Uhliska u H. Štěpánova (slabá, v poslední době opět kvetoucí populace), dále v PP Nivské louky (slabá nekvetoucí populace) a nad osadou Ospělov na Kladecku (plošně rozsáhlejší populace). Vyskytuje se i v jezírku na Ohrozimské horce (EVL Ohrozim-Horka), kde je ale vysazená. Historicky jsou podchyceny následující lokality: rašelinná louka nad Mlýnským rybníkem ve Žlebě u H. Štěpánova (Řehořek 1972, Továrek 1961 – velmi početná populace), u rybníka v PR Pavlovské mokřady (Řehořek 1972, Šmarda 1951), mokrá louka u H. Štěpánova při Úsobrnce nad obcí (Kavka 1958 HERB – doklad uložen v Prostějovském muzeu), pod Nízkým lesem u Skřípova (Továrek 1961) a lhotské louky u Čunína (Sedláček in Podpěra 1911). Všechny tyto lokality zanikly. Poněkud sporné jsou údaje o výskytu vachty v PR Skelná huť (Albrecht 2000 – ústní sdělení M. Ilgnera), v PP Skřípovský mokřad (Albrecht 2000) a nad koupalištěm u Bukové (Zouharová 1984).
Fotografováno: 12.5. 2008, Hornosázavská pahorkatina – Světlá nad Sázavou, Ovesná Lhota a 13.5. 2013, Žďárské vrchy – Hluboká, PR Řeka
