ČSOP ZO Hořepník

Viola tricolor subsp. saxatilis (F. W. Schmidt) Arcang. – violka trojbarevná skalní
[syn. Viola saxatilis F. W. Schmidt subsp. saxatilis]

Krátce vytrvalá bylina s vícehlavým, až 3 cm silným kořenem. Lodyha je 10–25 cm dlouhá, oblá až hranatá, často na bázi krátce plazivá nebo vystoupavá, s podzemními nebo pozemními nekořenujícími výhony. Lodyhy jsou početné, často větvené. Rostliny přezimují pupeny v hustém trsu lodyh. Listy jsou krátce nebo dlouze řapíkaté, dolní zpravidla vejčité až vejčitě kopinaté, horní vejčité až čárkovitě kopinaté, výrazně vroubkované až oddáleně mělce vroubkovaně pilovité. Palisty jsou dlanitě, vzácně až zpeřeně členěné, koncový úkrojek je alespoň krátce řapíkatý. Květy jsou nevonné. Koruna je nejčastěji 15–21 mm vysoká, žlutá, jen ojediněle vícebarvá nebo modrofialová. Dolní korunní lístek má při ústí ostruhy rovnoběžné proužky chlupů, které tvoří na konci neuzavřené očko. Ostruha je 3–4 mm dlouhá, špinavě žlutá až nafialovělá, delší než kališní přívěsky. Kvete od dubna do července, plodem je tobolka.

Záměny a problémy s určováním: Určování violek není úplně jednoduché. Týká se to také okruhu violky trojbarevné (Viola tricolor agg.), kdy na našem území kromě nominátního poddruhu rozlišujeme ještě tři další: subsp. curtisii rostoucí na píscích jižní Moravy, subsp. polychroma rostoucí v horách v západní části ČR a námi popisovanou subsp. saxatilis. Ta je velmi dobře odlišena ekologicky (viz níže).
Potíže mnohdy činí odlišení běžné violky rolní (Viola arvensis) od méně časté violky trojbarevné (Viola tricolor). Většina znaků není dobře použitelná, je variabilní a znaky v klíči nejsou příliš šťastně postavené a jeden ze zásadních znaků (žláznatý výrůstek na bázi bliznového otvoru) není často příliš jasně patrný. Jako spolehlivý znak se jeví tvar pylových zrn, k čemuž však potřebujeme mikroskop. U violky rolní výrazně převažují pentakolpátní pylová zrna, u v. trojbarevné pak tetrakolpátní.

Ekologicky vyhraněný taxon rostoucí ve skalních štěrbinách, na sutích a na kamenitých svazích kaňonů na bazických i kyselých substrátech. Z pohledu vegetačního se uplatňuje ve vegetaci skal, štěrbin a sutí, diagnostickým druhem je pro vegetaci výslunných silikátových skal se sleziníkem severním a kapradinkou skalní asociace Woodsio ilvensis-Asplenietum septentrionalis v rámci svazu Asplenion septentrionalis (štěrbinová vegetace kyselých skal).

Na našem území roste roztroušeně na ekologicky příznivých stanovištích, především v kaňonech řek Vltavy, Berounky, Dyje, v Moravském podhůří Vysočiny (např. Jihlava, Oslava, Rokytná), dále pak na Pavlovských kopcích a v Moravském krasu, vzácně i jinde. V Červeném seznamu je tento taxon hodnocený jako ohrožený (C3).

Na Prostějovsku nemáme příliš vhodných skalnatých stanovišť a výskyt tohoto taxonu je zde proto nepravděpodobný.

Fotografováno: 2.5. 2013, Znojemsko-brněnská pahorkatina, EVL Údolí Jihlavy, PR Velká skála