záraza hořčíková
Orobanche picridis F. W. Schultz – záraza hořčíková
Rod Orobanche L. – záraza zahrnuje více než 100 druhů. Jedná se o parazitické nezelené byliny s výrazně redukovanými listy, které z hostitelské rostliny přijímají veškeré živiny a vodu. Na našem území se můžeme setkat se 13 druhy.
Drobná až středně velká bylina s lodyhou vysokou obvykle 20–50 cm. Je žláznatá bělavými až světle žlutými žlázkami. Na bázi je mírně hlízkovitě ztlustlá, bělavá až bledě žlutá, s nafialovělým až hnědavým odstínem. Nahoře je řídce, dolě hustěji olistěná, v horní části hustěji žláznatá krátce stopkatými žlázkami (šedobílé zbarvení připomínající pomoučení), v dolní části spíše olysalá. Listy jsou úzce kopinaté, dlouze zašpičatělé, nejčastěji odstálé. Květenství je válcovité, mnohokvěté, v horní části husté, v dolní řídké, 10–30 cm dlouhé. Listeny vypadají velmi podobně jako listy. Kališní segmenty jsou volné, nejčastěji 7–8 mm dlouhé, na bázi nesouměrně úzce vejčité, do ½ členěné ve dva cípy (někdy však mohou být celistvé), které jsou zašpičatělé až šídlovité, často vidlicovitě rozestálé. Koruna je trubkovitá, jen málo dolů ohnutá až rovná, ve střední části jen mírně dolů ohnutá až téměř rovná, jen málo dolů skloněná. Je 14–16 mm dlouhá, bělavá nebo žlutavá, horní pysk a žilky jsou purpurové. Nitky tyčinek srůstají s korunní trubkou do 2–4 mm od báze koruny. Čnělka je roztroušeně chlupatá krátce stopkatými až přisedlými žlázkami s purpurovou (červenofialovou) bliznou.
Záměny a variabilita: Určování záraz není jednoduché. Komplikace jsou způsobeny jak nedostatkem jednoznačných diakritických znaků, tak velkou proměnlivostí rostlin. Výsledná podoba rostliny závisí především na kvalitě hostitele a dalších abiotických a biotických faktorech. Dobrým “znakem” může být druh hostitelské rostliny, avšak v terénu není mnohdy snadné hostitelskou rostlinu správně identifikovat. Záraza hořčíková patří ke snadněji určitelným druhům, I díky tomu, že má pouze jednoho hostitele (Picris hieracioides). Nejpodobnější je blízce příbuzná záraza menší (Orobanche minor), parazitující na jetelu a je tak vázána na kultury jetele a záraza šupinatá (Orobanche artemisiae-campestris) parazitující na pelyňku ladním, která je charakteristická hluboce členěnými kališními segmenty. Určování netypicky vyvinutých nebo albinotických jedinců je velmi obtížné a v některých případech až nemožné.
Roste na mladších i starších svahových úhorech, terasách, okrajích vinic a zahrádek, na otevřených stanovištích na hlubokých, vysýchavých, zásaditých až neutrálních, dusíkem chudých půdách nejčastěji na opukách, vápencích, slepencích a spraších. Charakteristický je její výskyt na otevřených svažitých půdách, na místech s čerstvě strženým drnem. Postupným zapojováním porostu záraza mizí. Z pohledu fytocenologického není pro žádnou vegetační jednotku diagnostickým druhem. Nejčastěji se vyskytuje ve vegetaci mezofilních ovsíkových luk svazu Arrhenatherion elatioris a v teplomilné ruderální vegetaci s hořčíkem jestřábníkovitým asociace Dauco carotae-Picridetum hieracioidis.
Typický druh kolinního stupně termofytika, do mezofytika zasahuje jen velmi okrajově. V Čechách roste jen v severní polovině území, kde se nejčastěji objevuje v Českém středohoří a mezi Litoměřicemi a Štětím, nejčastější je snad v okolí Litoměřic. Na Moravě je známa téměř výhradně z jižní a střední části, nejvíce lokalit je známo v okolí Mikulova (Dunajovické kopce, Pouzdřanská step) a v Bučovické pahorkatině. Ojedinělé lokality, často efemérního charakteru, se mohou objevit i jinde. Patří k vzácným, silně ohroženým druhům naší květeny, ale doposud nepatří mezi chráněné druhy (EN, C2b).
Na Prostějovsku druh neroste, ale jeho výskyt v teplých oblastech Hané není vyloučený. Nejbližší lokalita je známa z vápenců od Hněvotína na Olomoucku, která ale již 100 let nebyla ověřena.
Fotografováno: 12. 6. 2014, Bučovická pahorkatina - Ždánice
